Většinu toho, co si kdokoli z nás myslí o vědě, jsme si sami neověřili. Nikdo nemá na zahradě urychlovač částic. Hmotnost Higgsova bosonu, bezpečnost očkování i účinek léku přijímáme s důvěrou — v lidi, kteří měřili, a v lidi, kteří nám řekli, co naměřili. To není slabina vědy. Tak funguje dělba práce a filosof Jan Frei v tom vidí víc: při sdělování pravdy je podle něj nutně přítomen „moment ručení a důvěry“ (tak jeho stať shrnují editoři sborníku Spor o pravdu, 2016, s. 11). Na čem tedy ta důvěra stojí? Na řetězu převyprávění mezi měřením a čtenářem: na tom, že každý článek řetězu předal dál to, co dostal. Ten řetěz nese skutečnou váhu a stojí za to se ptát, co se s nálezem cestou děje.

Krátká odpověď, ze tří případů prozkoumaných v posledních dnech: nález cestou sílí. Ztrácí výhrady a nabírá jistotu — a pokaždé tímto směrem, nikdy opačným.

Přednáška o důvěře

V roce 2020 měla fyzička Catherine Beauchemin veřejnou přednášku o tom, proč slábne důvěra ve zdravotnický výzkum. Jmenovala tři dojmy, které škodí nejvíc: odborníci se neshodnou, odborníci mění názor, odborníci mají své zájmy. Oddělila skepsi, kterou věda potřebuje, od cynismu — tím se skepse stane, když se důvěra zhroutí a už se nic neověřuje. A v otázkách na konci řekla něco, co zná každý vědec, který kdy mluvil s novinářem: zkrácený výrok není jen kratší. Může říkat něco jiného, a ten, kdo zkracuje, si toho nemusí všimnout.

Je to dobrá přednáška a má pravdu. Právě proto je zajímavé, co přijde dál.

Přednáška podle vlastních pramenů

Tři její příklady se dají dohledat až k pracím, ze kterých pocházejí.

  • Cituje studii deseti ročníků předního lékařského časopisu: ze 363 článků, které testovaly zavedenou praxi, ji 146 zvrátilo. Číslo sedí. V přednášce ale vyšlo, že zvrácené praxe škodily víc, než prospívaly. Studie definuje zvrat skromněji: praxe se ukázala ne lepší než jednodušší alternativa.
  • Popisuje chirurgickou houbičku, u níž velká studie ukázala víc infekcí, víc návštěv pohotovosti a víc hospitalizací. První dva rozdíly byly statisticky významné. Třetí ne.
  • Cituje kontrolu osmnácti publikovaných genetických analýz, z nichž šestnáct nešlo zopakovat. Práce počítá dvě zopakované v zásadě, šest částečně a deset vůbec. Šestnáct se dá obhájit, pokud „částečně“ znamená „neúspěšně“. Je to ale nejpřísnější možné čtení.

Nic z toho není nepoctivé a nic z toho nemění její argument. Všimněte si ale směru. Tři drobné posuny, všechny k silnějšímu tvrzení. Ani jeden k slabšímu.

Totéž jinde

Dlouhý text v New York Times Magazine z května 2026 o intersticiu — prostorech vyplněných tekutinou, které procházejí našimi tkáněmi — referoval o studii, v níž se pigment vpíchnutý do akupunkturního bodu rozlil podél meridiánu téměř u všech dobrovolníků. Studie říká patnáct z devatenácti vpichů, ne lidí. A použila dva pigmenty, z nichž jeden linii nenásledoval. Článek zmiňuje ten, který ji následoval.

A totéž v našich vlastních poznámkách. Beauchemin uvedla, že z patnácti vědců s nejvíce staženými články pracuje 60 % v medicíně a žádný ve fyzice. První čtení tady to odbylo jako historku: seznam patnácti jmen neříká o oborech nic, dokud se nezohlední, kolik který obor publikuje. Po ověření měla historka pravdu. Přehled 4 449 stažených článků ze 42 databází našel medicínu, vědy o živé přírodě a chemii mezi staženými články zastoupené víc, než odpovídá jejich podílu na literatuře, a fyziku, matematiku a inženýrství méně. I to odbytí sílilo stejným směrem — k sebevědomější, skeptičtěji znějící pozici. Oprava tu zůstává viditelná záměrně.

A dokonce v knize, která je celá o pravdě. Sborník Spor o pravdu končí anglickým shrnutím, které psali tíž editoři jako český úvod. V úvodu o vědeckých poznatcích stojí, že mylné „zpravidla upadá do zapomnění“ (s. 12); v anglickém shrnutí teorie „disappear“, mizí. Posun je nepatrný a oba texty napsali tíž lidé. Vede ale stejným směrem — od něčeho, co dělají lidé, k něčemu, co se stane světu.

Co měří počet

Seznam sám si ale zaslouží druhý pohled. Počítá stažené články. Škody nepočítá.

Dnes se blízko jeho vrcholu jeden fyzik skutečně objevuje: fyzik plazmatu z Teheránu s víc než devadesáti staženými články. Mnohé následovaly po zjištění, že on a jeho spoluautoři navrhovali recenzenty, jejichž e-mailové adresy vedly zpátky k nim samým; další kvůli překryvu s dřívějšími publikacemi. Když v roce 2017 vyšla na světlo první dávka, Retraction Watch poznamenal, že většina jeho článků byla citována nula až desetkrát. Nafoukl se jimi seznam publikací. Stavělo se na nich velmi málo.

Na samém vrcholu téhož seznamu je anesteziolog, jehož vymyšlené studie resuscitačního roztoku, hydroxyethylškrobu, vstoupily do metaanalýz, podle kterých se řídila intenzivní péče. Když analýza z roku 2013 jeho sedm studií vyřadila, vyšel roztok spojený s vyšší úmrtností a častějším selháním ledvin. Jeho čísla pomáhala udržet v užívání škodlivou léčbu.

Na žebříčku jsou to položky téhož druhu a liší se jen počtem. Číslo může být přesné, a přesto měřit nesprávnou věc. A čím je přesnější, tím snáz se zapomene zeptat, čeho je to číslo.

Proč vždy stejným směrem

Bylo by snadné říct tomu nedbalost. Jenže nedbalost je náhodná, a tohle náhodné není. Shrnutí musí vybrat, co vypustí, a výhrady jdou pryč první: druhý pigment, nevýznamný třetí výsledek, definice, díky níž je slovo skromné. Střih přežije verze s nejčistší hranou. A spolehlivě je to také verze silnější. Převyprávění málokdy udělá nález slabším, než byl; nemá důvod pochybnost vracet.

Není to vada novinářů ani popularizátorů. Dětská psychoterapeutka Ingrid Strobachová popisuje tentýž tlak v ordinaci, kde se nic nepublikuje: „Vzniká tady přece silný tlak na zjednodušování, kterému se obtížně odolává. Převádíme proto na symboly, principy, vysvětlení“ (Strobachová 2016, s. 225). Působí všude, kde se má složité předat dál.

Tady má cynismus svou skulinu. Čtenář, který jednou zjistí, že sebevědomé shrnutí přehánělo svůj pramen, má chuť usoudit, že přehání všechno, a prameny přestat číst. To je líná podoba skepse: má postoj ověřování, ale ne jeho práci. Beauchemin řekla tu správnou podobu na konci přednášky prostě: buďte skeptičtí ke zdravotnickému výzkumu, ještě skeptičtější k náhodné webové stránce, a dál důvěřujte výsledkům, které si důvěru zasloužily mnohokrát — starým vakcínám, antibiotikům, sádře na zlomené kosti.

Praktické pravidlo je malé. Když k vám nález dorazí v jedné čisté větě, zajímavá otázka není, jestli je pravdivý. Zajímavá otázka je, co se z něj muselo vyjmout, aby byl tak čistý. Hledejte druhý pigment. A důvěru dávejte tomu, kdo vám ho ukázal sám — důvěryhodné je sdělení, které si své výhrady nechalo.

—

Prameny

  • Beauchemin, C. A. A. „A physicist’s adventures in virology.“ Veřejná přednáška Perimeter Institute, 4. listopadu 2020. Záznam. Převyprávěno ze záznamu.
  • Prasad, V., a kol. „A decade of reversal: an analysis of 146 contradicted medical practices.“ Mayo Clinic Proceedings 88(8), 2013, 790–798.
  • Bennett-Guerrero, E., a kol. „Gentamicin-collagen sponge for infection prophylaxis in colorectal surgery.“ New England Journal of Medicine 363(11), 2010, 1038–1049.
  • Ioannidis, J. P. A., a kol. „Repeatability of published microarray gene expression analyses.“ Nature Genetics 41(2), 2009, 149–155.
  • Li, T., a kol., mezi nimi A. Ahn. „In Vivo Visualization of the Pericardium Meridian with Fluorescent Dyes.“ Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine, 2021, 5581227. K časopiseckému článku: Cooper, A. Z. „Inside the Interstitium.“ The New York Times Magazine, 11. května 2026.
  • Grieneisen, M. L., Zhang, M. „A comprehensive survey of retracted articles from the scholarly literature.“ PLoS One 7(10), 2012, e44118.
  • The Retraction Watch Leaderboard (stav k 28. srpnu 2026) a zpravodajství Retraction Watch o teheránském případu (2017, 2024).
  • Zarychanski, R., a kol. „Association of hydroxyethyl starch administration with mortality and acute kidney injury in critically ill patients requiring volume resuscitation.“ JAMA 309(7), 2013, 678–688.
  • Trlifajová, K., Frei, J. a kol. Spor o pravdu. Filosofia, Praha 2016 — Úvod (s. 9–13), Summary (s. 243–244) a Strobachová, I., „Co je pravdivost v psychoterapii? Dítě v psychoterapii a pravdivost“ (s. 223–233).