Dvě školy z čínské dynastie Tang — Cáo-Dòng a Línjì

Zen (čín. Chán, jap. Zen) se zformoval v čínské dynastii Tang jako tradice, která stavěla přímou, beze slov zprostředkovanou zkušenost do středu buddhistické praxe — nikoli písmo, rituál nebo doktrinální studium, ale bezprostřední setkání s přirozeností mysli. Než se dostal do Japonska, rozlišil se do dvou proudů, jejichž důrazy zůstávají dodnes odlišné.

Sótó škola (曹洞, čín. Cáo-Dòng) odvozuje své jméno od Dòngshāna Liángjiè (807–869) a jeho žáka Cáoshāna Běnjì (840–901). Jejím charakteristickým učením je šikantaza — „prostě sedět“ — bezpředmětná, bezúčelová meditace, v níž samotný akt sezení je vyjádřením a realizací přirozenosti Buddhy, nikoli prostředkem k ní. Školu přinesl do Japonska Dógen Zenji (1200–1253) po studiích v Číně a jeho učení zůstává jejím živým pramenem.

Rinzai škola (臨済, čín. Línjì) pochází od Línjì Yìxuána (zemřel 866), jehož metoda se opírala o paradox — výkřik (katsu), nečekané kopnutí, nemožnou otázku, na niž nelze pojmově odpovědět. Rinzai pěstuje velkou pochybnost prostřednictvím práce s kóan a usiluje o náhlý průlom (kenšó), spíše než o postupné prohlubování zdůrazňované v sótó. Obě školy sdílejí tentýž kořen Dharmy; liší se pouze pedagogická cesta.

Reference: Zen v dynastii Tang — Shambhala Publications

Dógen Zenji — Gendžókóan

Moon in a Dewdrop — Dógen / Tanahashi
Moon in a Dewdrop — Dógen / Tanahashi (ed.)

Eiheiji Dógen (1200–1253) je zakladatelský učitel japonského sótó zenu. Jako mladý mnich opustil Japonsko znepokojený otázkou: jsou-li všechny bytosti původně osvíceny, proč praktikovat? V Číně, u mistra Tiāntōng Rùjìnga (1163–1228), nalezl odpověď — ne ve slovech, ale v zkušenosti, kterou nazval šindžin dacuraku: „svléknutí těla a mysli.“ Vrátil se do Japonska, vybudoval klášter Eiheiji a strávil zbytek života psaním Šóbógenzó (Pokladnice pravého oka Dharmy).

Gendžókóan — napsaný roku 1233, považovaný za vstupní text Šóbógenzó — je krátká esej mimořádné hustoty. Jeho ústřední pasáž: „Studovat cestu Buddhy znamená studovat sám sebe. Studovat sám sebe znamená zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe znamená být uskutečněn deseti tisíci věcmi. Být uskutečněn deseti tisíci věcmi znamená nechat spadnout tělo a mysl — svou i druhých. Nezůstane žádná stopa uskutečnění a toto bezstopé pokračuje donekonečna.“ Dógen zde převrací obvyklou logiku duchovní praxe: k uskutečnění nedochází praktikant — deset tisíc věcí, svět setkávaný bez bariéry já, uskutečňuje praktikanta. Text není doktrínou, které by se jednou porozumělo a odložila. Je průvodcem pro celý život sezení.

Reference: Vše je Gendžókóan — Lion’s Roar

Kódó Sawaki Roshi — Zazen je k ničemu

Kódó Sawaki (1880–1965) je klíčovou postavou moderního japonského sótó zenu. Osiřelý v sedmi letech, vychovaný u výrobce kostek, voják v rusko-japonské válce — k zenu přišel přes strádání, nikoli přes privilegium. Za padesát let se stal učitelem, který revitalizoval sótó školu zevnitř, poté co se stala administrativně prosperující a duchovně prázdnou. Nevlastnil žádný chrám, cestoval celé Japonsko a byl nazýván Kómusó Kódó — „bezdomovecký Kódó“ — a učil všude, kde našel podlahu a ochotné žáky.

Jeho ústřední provokace: zazen ni wa riyaku ga nai — zazen je k ničemu. Není to pesimismus, ale přesnost. Zazen vás neudělá zdravějšími, bohatšími, úspěšnějšími ani, v obvyklém smyslu, šťastnějšími. Překračuje kategorii užitečnosti úplně. Jeho úplnost je jeho vlastní. Sawakiho rozsáhlý komentář k Šóbógenzó a tisíce zaznamenaných přednášek Dharmy — hutné, nekompromisní, mnohdy humorné — formovaly učitele, kteří přišli po něm.

Kóšó Učijama Roshi a Antai-dži

Kóšó Učijama Roshi (1912–1998) studoval západní filosofii a přestoupil ke katolicismu, než se setkal se Sawakim Roshim. Jeho vysvěcení jako Sawakiho žáka a pozdější správcovství kláštera Antai-dži — který roku 1975 přesídlil na odlehlé horské místo na pobřeží Hjógo — zrodilo jeden z nejradikálnějších experimentů v čisté praxi zazenu dvacátého století.

Jeho klíčová kniha Otevřít ruku myšlení popisuje zazen ne jako dosažení, ale jako uvolnění: když vznikne myšlenka, nebojujte s ní, nepotlačujte ji, nenásledujte ji. Otevřete pěst — moment za momentem se vraťte k postoji, dechu, jednoduché skutečnosti sezení. Tento akt otevírání není technikou, ale orientací vůči celému životu: lpění a dosahování jsou samotnou strukturou utrpení a praxe je nepřetržitým, jemným znovunačítáním toho, jak nechat jít. Antai-dži dnes zachovává Učijamův rytmus: pět sesšinů po pěti dnech ročně, každodenní zazen, zemědělská práce, minimum slov.

Reference: Antai-dži — rozvrh a praxe

Šunrjú Suzuki Roshi — Mysl zenu, mysl začátečníka

Šunrjú Suzuki (1904–1971) přijel do San Francisca roku 1959 na to, co měl být krátký pobyt, a již neodjel. Založil San Francisco Zen Center a první zenový klášter v západním světě, Tassajara Zen Mountain Center (1967). Jeho přednášky, sebrané posmrtně jako Zen Mind, Beginner’s Mind (1970), se staly nejčtenější zenovou knihou v angličtině — přes milion prodaných výtisků.

Suzukiho učení je odzbrojující svou jednoduchostí: seďte správně, dýchejte, vraťte se. Nesystematizoval. O zazenu mluvil tak, jak řemeslník mluví o nářadí — konkrétně, přesně, bez abstrakce. Jeho nejcitovanější věta: „V mysli začátečníka je mnoho možností, ale v mysli odborníka je jich málo.“ Mysl začátečníka — šošin — není nevědomost. Je to otevřenost: ochota setkat se s tím, co je tu doopravdy.

Celý text: Zen Mind, Beginner’s Mind — Internet Archive

D.T. Suzuki — Zen a západní mysl

Daisetsu Teitaró Suzuki (1870–1966) byl laický zenový praktikant a nejdůležitější badatelský most mezi zenem a západním světem. Jeho Eseje o zen buddhismu (tři svazky, 1927–1934), psané anglicky, nabídly první soustavný výklad zenu pro západní čtenáře: jeho historii, psychologii, ústřední pojmy satori (náhlé probuzení) a kenšó (vidění vlastní přirozenosti). Jeho vliv pronikl kulturou dvacátého století — přes C.G. Junga, přes beatniky, přes nesčetné umělce a filosofy, kteří se setkali se zenem prostřednictvím jeho prózy. Otevřel dveře, jež změnily západní duchovní kulturu.

Reference: D.T. Suzuki — Tricycle

Robert Aitken Roshi — Brána bez brány

The Gateless Barrier — Robert Aitken Roshi
Brána bez brány — Robert Aitken Roshi

Robert Aitken (1917–2010) byl jedním z prvních Američanů, kteří obdrželi formální zenový přenos Dharmy. Jako civilista zajatý v Guamu v roce 1941 strávil válečná léta v japonských internačních táborech, kde objevil zen prostřednictvím Blytheových spisů o haiku a začal s ním korespondovat. Po válce cestoval do Japonska a nakonec obdržel přenos od Yamady Kóuna Roshiho v linii Sanbo Kjódan (nyní Sanbo Zen), škole překlenující sótó a rinzai přístupy prostřednictvím práce s kóan. Roku 1959 v Honolulu založil Diamond Sanghu.

Jeho komentář k Mumonkan (Brána bez brány, třináctisté sbírce kóanů sestavené Wumenem Huikaiem, 1183–1260) patří k nejlepším textům zenového učení vzniklým na Západě: ukotvený v klasickém bádání, živý americkou přímostí a hluboce lidský ve svém přístupu ke každému případu.

Reference:
Vzpomínka na Aitkena Roshiho — Tricycle
Komentář k Mumonkan — Ring of Bone Zendo

Fumon Nakagawa Roshi

Fumon Nakagawa Roshi (中川普文老師) je oficálním učitelem sótó zenu pro střední Evropu a sídlí ve Fumon-dži v Eisenbuchu v Bavorsku — prvním autentickém chrámu sótó zenu v německy mluvícím světě. Jako autorizovaný učitel sótó linie vede desetiletí evropské žáky v šikantaze a práci s kóan, pořádá sesšiny v Německu, Rakousku, České republice a dalších zemích. Jeho klášter v Bavorsku slouží jako praktická a institucionální základna pro zenový přenos ve střední Evropě.

Vybraná teišó a spisy (dostupné na eisenbuch.de): dharma přednášky (teišó) k Mumonkanu; komentář k Deseti obrazům pastýře volů (Džúgjúzu 十牛図); sesšin teišó k základním textům sótó školy; eseje o zazenu, šikantaze a Dharmě v evropském kulturním kontextu. Digitální knihovna eisenbuch.de je jedním z nejvýznamnějších zdrojů zenového učení dostupných v němčině.

Reference: eisenbuch.de — Fumon Nakagawa Roshi, Fumon-dži, Eisenbuch

Praxe v českém kontextu — zazen.cz

Praxe zazenu v České republice je nabízena prostřednictvím dódžó na zazen.cz. Pravidelná sezení se drží tradice sótó: formální postoj, pozornost k dechu, minimum instrukcí a trvalá jednoduchost společného sezení bez programu. Dódžó vítá praktikanty bez ohledu na jejich náboženské zázemí nebo předchozí zkušenosti.

Čtení učitelů zmíněných zde je přípravou. Sezení je praxí. Obojí by se nemělo zaměňovat — ale ani oddělovat. Dógen psal; Sawaki seděl a učil. Suzuki přijel do San Francisca a jednoduše seděl s každým, kdo přišel. Čtení otevírá kontext; polštář je místem, kde se práce skutečně odehrává.

Reference: zazen.cz — české zenové dódžó

Klíčové zdroje